wz
 Vodácký Průvodce
jezdec
O vodě    Záchrana     Hry    Něco o mně    Domu
motivace

Ofélie Poloniová byla Hamletova přítelkyně, která se z toho zbláznila, zaímco Hamlet šílenství jen předstíral. Nakonec se utopila.

Ofélie, dívka v riflích, byla moje přítelkyně, předstírala, že je normální, zbláznit jsem se mohl já. Utopit jsem se mohl taky já, asi šestkrát, Ofélii to však čeká, neboť se seznámila se mnou.


Navrhl jsem Ofélii, aby s námi jela v létě na vodu.

"Na co?" řekla nahluchle a nakrčila nos, aby líp slyšela.

Vysvětlil jsem jí, že bych si přál, aby se s námi v době dovolených odebrala k řece, což je větší tok, ve kterém proudí tekutina zvaná voda. Na tu vodu, že se dá taková lodička, do ní se posadíme, odrazíme se od břehu a pojedeme po řece směrem dolů, přičemž budeme plácat do vody prkýnkem zvaným pádlo. Dodal jsem, že je to ta nejkrásnější dovolená, jakou znám.

"Ty ses zbláznil," řekla Ofélie. "V životě jsem na tom neseděla."

"To je právě to krásný," řekl jsem. "Já tě to naučím. Budu tě chránit. Jsou tam prima kamarádi, co tě budou všichni taky chránit, je s nima psina a jsou ohromný." Naznačil jsem, že se mnou je vlastně taky psina a jsem ohromnej, akorát že se potřebuju dostat na tu vodu, aby to na mně bylo poznat.

"Nemám co na sebe," řekla Ofélie. "Nevím, co se tam nosí, a nerada bych vypadala jako blázen."

Ujistil jsem ji, že je to úplně jedno, nejlepší že je úbor, aby v něm vypadala jako blázen. Hlavně aby to bylo co nejstarší, co nejroztrhanější a aby toho nebylo moc. Kdyby toho bylo moc, jednak by se to nevešlo do lodního pytle, jednak by to bylo při Oféliině postavě škoda.

Ani tato rafinovaná lichotka se jí nedotkla a zeptala se, kolik lidí se na tu loď vejde. Řekl jsem, že dva, já a ona, a Ofélie se otázala, jestli snad ti ostatní kamarádi budou kolem lodi plavat a držet se zábradlí nebo jak.

Tehdy jsem pochopil, že není v mých silách, abych Ofélii objasnil během jedné schůzky taje vodáckého sportu, a odcházel jsem domů neveselý truchlivý. Snad bych měl raději s Ofélií odejet do hor. Obdivovat potoky, do kterých se nevejde kánoe.

Za týden Ofélie prohodila, co že je s tou vodou. Že si už koupila nafukovací kolo a plavky, co jí úžasně sluší. A že jsem jí posledně nedopověděl, jak dlouho se drží kamarádi té lodi, než je necháme, aby se taky svezli.

Od té chvíle jsem byl stižen amokem a naše schůzky nabyly specifického rázu. V jarních nocích, kdy jsou všechny parky naplněny ševelením sladkých slůvek nebo čeho, vyprávěl jsem Ofélii vodácké příběhy, při kterých tuhla všem mládencům v okolí naší lavičky krev v žilách. Jindy jsem líčil veselé příhody, strašně jsem se přitom nasmál. V měsíčním světle, kdy si milenci proplétají ruce do neuvěřitelných útvarů, jsem předváděl, jak se vážou lodní uzly.

Jednou jsme se vraceli z opery Mistři pěvci norimberští. V Ofélii ještě doznívala hudba. To nic není, řekl jsem, a než jsme došli k jejímu domu, naučil jsem je známý vodácký hit Už vyplouvá loď John B.

Na schůzku jsem nosil pádlo, kytaru nebo provaz. Při procházkách městem jsem hlasitě přečítal úryvky z lodního deníku naší party a Ofélie dávala pozor, abych nespadl z chodníku.

Ve světlých chvílích jsem si připadal jako obchodní agent, který místo šlí nabízí soupravu vodáckých slastí. Ofélie většinou mlčela, pobaveně mě sledovala zelenýma očima, v jejím úsměvu byl náznak sadismu.

Pomalu vnikala do mého světa a přijímala ho.

Víc jsem po ní nechtěl

(Z. Šmíd: Proč bychom se netopili)